Jsou zážitky, které s nikým sdílet nechcete, a depilace třísel je jedním z nich. Chloupky v tříslech mají svůj význam, podporují specifický pach druhu a individuální pach jedince, což v dobách našich lidských předků mělo svůj význam. Testování lidského pachu ukázalo, že pokud si lidé vzájemně voní (myšleno bez parfemace, přirozeným pachem), jsou si geneticky vzdálenější. Což je důležité z hlediska budoucího potomstva. Na mnoha šlechtických rodech je vidět, kterak si vzájemné příbuzenské svazky a z nich vzniklé potomstvo vyžádalo daň na menší odolnosti. Dokonce se dědily i fyziognomické znaky, jako například například „habsburská čelist“, tedy výrazné čelisti, které doplňovaly malé rty. Důvodem byla 200 vzájemných sňatků v rodině, takže se do krve nedostalo mnoho „cizích“ genů.
Podobným způsobem se v rámci příbuzenstva předávaly i nemoci či zdravotní postižení. Jedním z mnoha příkladů je geneticky podmíněná hemofilie. Faktem je, že tehdy se na hygienu a tedy i na osobní zápach pohlíželo trochu jinak. Příroda věděla, proč nás vybavila ochlupením. Jenže diktát módy to aktuálně vidí poněkud jinak. Trend zbavování se ochlupení, tedy i depilace třísel, je sice je několik málo desetiletí starý, ale přesto nabral na celosvětové popularitě.
Bolí nebo nebolí?
Na jednoduchou otázku existuje jednoduchá odpověď. Bolí, pokud si to člověk dělá sám a neodborně. K tomu samozřejmě dochází poměrně často, neboť stud přece nejen hraje v našem rozhodování zásadní roli; zvlášť, pokud by mělo jít o první depilaci u odborníka. Je to vždycky stejné, je nutno udělat ten první krok a objednat se.
Osobně mám výbornou zkušenost z dětství. Měl jsem babičku, která mě vždycky někam zavedla s tím, že je to na zkoušku. Když se mi tam nebude líbit, tak už se tam nikdy nemusíme ukázat, když ano; můžeme si to zopakovat. Oč šlo? Návštěvu kostela. Nelíbilo. Návštěvu pedikůry. Líbilo, ale strašně jsem se styděl. Ne, na hampejz nedošlo, na to jsem byl přece jen příliš mladý a babička příliš prudérní. Jeden poznatek ale z té doby mám. Nebát se to zkusit. Když se mi to nebude líbit, není důvod akci opakovat. Jenže co když se mi to líbit bude. Trapas by to neměl být v žádném případě. Stačí si jen uvědomit, že pro profesionály z oboru je to běžná denní rutina. Strach a stud je jen v naší hlavě. Myslím, že když jde slečna poprvé na mamograf, taky se stydí. Když už jde poněkolikáté…
Chápu, že každý to máme nastavení jinak a navíc každému roste ochlupení s jinou intenzitou. „Vypadám jako medvědice,“ řekla mi onehdá známá s tím, že už rok nemá přítele a díky koronavirové pandemii jí z programu vypadly letní koupaliště a zimní bazény. „Tak jsem se neholila. Jenže teď mi do cesty přišel chlap. Pan Božský,“ dodala s významnou odmlkou a narážkou na Sex ve městě na který možná dojde. Jenže pokud ano, a já jí ho přeji, tak na depilaci si prostě musí zajít. Kdo by se chtěl probudit vedle medvědice, že ano?
Proč vlastně máme chlupy jen někde?
Připustíme li, že vlivem evoluce máme společné předky s primáty, tak jak je možné, že jsme ochlupení vlastně tak málo? Důvodů je celá řada, nicméně ten hlavní je, že už nepotřebujeme srst pro zahřátí. Naučili jsme se využívat srst jiných živočichů (dámy milují kožešiny), tkát a příst plátno, zkrotili jsme oheň a nakonec i jádro hmoty. To poslední ještě nestihlo mít na evoluci žádný vliv, přece jen ta jde po malých krůčcích, nicméně ztráta ochlupení je zcela patrná. A protože se ztrácí i vliv výše popsaných pachů, kdo ví, třeba vymizí i ty zbytky ochlupení, které trápí naše estetické vnímání.
Do té doby si udrží módní salony a depilátory udrží své místo v našich životech.
